Reflexe uživatelů


Sdílejte svá zamyšlení k otázkám Kompasu na jednotlivé dny i k tématům Středníků s ostatními.

Napište nám je na adresu: reflexe@sirsispolecenstvi.cz

Středník: Mrtnvý kůň

Otázka: Máte nějakého mrtvého koně?

Hádám, že nějakého „mrtvého koně‘‘ ve svém životě asi najde každý – to si myslím a předesílám…
Mimo to by mne zajímalo, jak Indiáni takové přísloví vůbec mohli dát dohromady: co znám Indiány, tak na mrtvých koních by těžko kdy jezdili.
Co by mohlo být pro takové přísloví naším ekvivalentem: Když táhneš prázdný vůz, tak se od něj odpoj? Když děláš něco, co nemá žádný smysl, tak už v tom nepokračuj? Když jsi dělal něco, co kdysi nějaký smysl mělo, jak na to dnes hledíš a má nějaký smysl v tom pokračovat?
Ta poslední definice se mě coby seniora týká asi nejvíc. Od mládí jsem si hrál s bateriemi a žárovičkami a dotáhl jsem to postupně přes tranzistory, rádia, televize, integrované obvody až k mikroprocesorům, ale co teď s tím, mám tu skříň plnou součástek a pár mých vlastních výtvorů, a buď už nevím, co s tím, anebo jestli to půjde na recyklaci anebo spíš rovnou do odpadu... Doba se neuvěřitelně změnila a třeba i možnost opravit si něco v autě téměř nenápadně a nenávratně odkráčela.
Mým druhým „mrtvým koněm‘‘ jsou moje deníkové a poznámkové sešity, do kterých jsem si v době duševního dospívání dělal i výpisky ze slavných filozofických knih. Ty zatím schraňuji a ujišťuji se, že se k nim jednou vrátím, až začnu psát svoje paměti a nebo i digitální deníček.
U mne ten „kůň‘‘, který mi stál za vzpomínky a reflexi, zahynul převážně časem. A asi by se našlo i pár dalších „koníků‘‘, ale to bych nad tím musel zavzpomínat mnohem více a déle.
 
Pavel O., 9. 4. 2021

Středník: Jdu tam, nevím kam, chci to, nevím co

Otázka: Co je pro vás cíl cesty?

Otázka je zřejmě o životní cestě, jak již byla filozofy a skorofilozofy několikrát víceméně výstižně nazvána. Ty pesimističtější příklady asi raději přeskočím, a kdybych přeskočil i ty optimističtější, tak jsem v podstatě s odpovědí hotov. No věnuji se alespoň té střední cestě. Ta asi není a nebude zlatá, ale je to alespoň nějaká cesta, která by mohla mít pozitivní odezvu.
Stručně řečeno, je to cesta, kterou budeme této zvláštní a pozoruhodné planetě co nejméně škodit, tak aby zůstala, podle našich možností, nejenom nám ale i všem dalším generacím.
 
Pavel O., 9. 4. 2021

Středník: ,,Já miluju celý lidstvo. Ale nesnáším lidi…"

Otázka: Jsme věrni podstatě bytí?

Nejprve nutné tu otázku nejprve pochopit a rozložit, jsou tu hned tři kategorie – věrnost, podstata a bytí.

Úvahy opodstatě a bytí už vydaly na mnoho filozofických knih a úkolem asi není je tady všechny opisovat. Jde tedy onějakou zkratku, ale odpovědi typu ano či ne tady opravdu nemohou na nic odpovědět. Možná jen pro ty, kteří už vědí, co je to podstata bytí. -:) Ale pokud už víte, co jest podstata bytí, tak jí ještě můžete, nebo nemusíte být věrni. -:). Takže konec úsměvů a zkusme nějaké odpovědi zmáčknout jen do několika vět.

Alespoň několika větám opodstatě bytí se tady zřejmě vyhnout nelze. Když zatím vynechám bytí osobě, tak podstatou mého bytí jsou biologické cykly, a když přeskočím podstatu chemickou a biologickou, tak je to postupně cyklus ranního vstávání, vyměšování, stravování typu botanického, fyziologického, komunikačního, duševního či informačního, hygienická očista, usínání, snění a spaní. Této podstatě mého bytí jsem zatím určitě věrný. -:)

Pokud jde ověrnost podstatě bytí osobě, tak to moje bytí je od tohoto bytí osobě (nebo přeloženo jako od bytí, které je samo pro sebe svelkým otazníkem). Zde jsem svou podstatou vázán být věrný ijeho podstatě, ikdyž itato vazba není nepřerušitelná.

Pro mne je tu ještě jedna kategorie bytí, a sice bytí pro nás a itomuto bytí jsem snějakými drobnými výhradami věrný.

Suna sumárum. Ano – podstatě bytí jsem zatím věrný. -:)

Pavel O., 2. 4. 2021

Středník: Je snadné uctívat proroky!

Otázka: Jaký je vhodný projev úcty k člověku, kterého si vážite?

Takto zapsaný úkol bych těžko mohl nějak zodpovědět, trošku jsem si jej tedy dovolil upraviti: Jak můžeme nebo máme projevovat úctu člověku, kterého si vážíme? (Je to jen trochu přeslovíčkované a vlastně totéž).

Jinak, úctu bychom si měli projevovat navzájem, ať už jsme nebo nejsme vážení, jinak ať už si nás někdo váží nebo ne.

Jinak, máme projevovat úctu někomu, koho si vážíme? A jak?

Alespoň nějak – koho si vážíme, k tomu se jistě chovejme slušně a přátelsky, můžeme mu dávat najevo, že s jeho jednáním a s jeho názory souhlasíme a můžeme ho zřejmě i podle našich možností pokud možno neokázale a nevlezle podporovat. A to všechno je vlastně projev úcty…

Nakonec obecně:

- slušnost, to je základ úcty k druhému úplně pro všechny,

- klid při jednání a nenechat se něčím vyprovokovat,

- atd.

Pavel O., 23. 3. 2021

Středník: Kdo máš uši k slyšení

Otázka: Co slyšíš, když se ztišíš?

Ježíšův výrok „kdo má uši k slyšení, slyš‘‘ se v novém zákoně vyskytuje často většinou v souvislosti s podobenstvími, někde uvedenými jako „pro ty kdo přímo nechápou“. Nový zákon se tak nenazýval nadarmo a jistou dobu i zákoníkem byl a ta podobenství v něm lze chápat v našem pojetí jako prováděcí předpisy.

Dnes už máme jiné zákony, ale princip v podstatě zůstává stejný. A kdo má uši k slyšení, slyš, bychom dnes přeložili jako: koho to zajímá, tak ať se tím zabývá anebo třeba „přečti si to, ať víš, o čem to je“. Je to jistě narážka na to, že i v Ježíšově době existoval nějaký informační šum a ne každý dokázal naslouchat všemu, co se tehdy šířilo převážně ústním podáním. A k tomu by se dal připsat ještě další často opakovaný Ježíšův výrok „tam bude pláč a skřípění zubů“. Když si to neposlechnete nebo nepřečtete, tak potom běda vám.

I v dnešní době nás zaplavují tuny informací, před kterými musíme přivírat uši i oči a snažit se z nich vytáhnout něco, co bude jistojistě souhlasit s fakty, a jestliže jsou zprávy nejednoznačné anebo dokonce chybí, nezbývá nám než hledat a pátrat na vlastní ucho nebo oko.

Základním problémem je pro nás nějakého ztišení vůbec dosáhnout, když se nám všechny ty kupy informací začnou míchat v paměti i v době klidu nebo před usínáním. Z hlediska fyziologického a přiměřeně k mému stáří pak při ztišení a vypnutí všeho slyším šumivé pískání špatně nastaveného a dosluhujícího ušního zesilovače. kdo měl někdy špatný nebo přemotivovaný zesilovač, tak ví, o čem píši, a tento šumozvuk má bohužel za následek nemožnost se na nic jiného kloudně soustředit.

Normálně řečeno, když se ztiším, nejraději bych neslyšel vůbec nic a měl absolutní klídek.

Pavel O., 12. 3. 2021

Středník: Jak neuvíznout v labyrintu světa?

Otázka: Co je tvůj ráj srdce?

Úvodem se musím přiznat, že ač jsem stále český bratr mimo jiné, tuto Komenského knihu jsem dosud ani neotevřel. Nedávno jsem v TV částečně sledoval divadelní inscenaci na její téma ale i tady musím přiznat, že se mi ta inscenace nelíbila.

Jan Amos Komenský je určitě jedna z našich nejvýznamnějších středověkých okolností, i když je někdy vnímán pozitivně a někdy negativně (katolíci) ale většinou s uznáním k jeho světoznámý pedagogické činnosti. Labyrint světa je i na jeho dobu velmi příznačné a odvážné pojmenování našich osudů, za které by se nemusel stydět ani mnohý z dnešních filozofů od materialistů až po teology.

Ráj srdce je zdařilý pokus o intimní obraz čehosi, co si nosíme zajisté v sobě jak v našem srdci, tak v našem mozku.

Jedním slovem nebo větou se to dá vyjádřit stěží. Adepty jsou tady možná slova jako klid, pohoda, štěstí, dobré pocity, pro budhisty to zřejmě je ona nirvána či stav jakéhosi vyvanutí z onoho labyrintu světa (také by se to dalo přirovnat k úniku z reality). Esejí to mohu napsat spíš obecně, ale vlastně už jsem to tady napsal v předchozím.

Co je mým rájem srdce: asi stav, kdy mám dojem, že dělám něco užitečného a za co by mne mohli pochválit moji bližní, matička Země, anebo dokonce i sám pánbůh.

Pavel O., 9. 3. 2021

Středník: Bůh jako otazník, anebo vykřičník?

Otázka: Bůh.... co Vás první napadne?

Téma možná zdánlivě jednoduché anebo až příliš složité, mnohokrát probírané, mnohokrát řešené i vyřešené s otazníky a vykřičníky. Bůh jako otazník i jako vykřičník je určitě správně, písek v kruhu, rýha nebo kámen… s otazníkem.

Co mne může prvně napadnout. Nic. Delší mlčení, a pak možná nějaké vzpomínky na první setkávání s problémem slova nebo pojmu Bůh. S něčím podobným se jistě setkával na své životní pouti každý z nás. Někdo měl cestu snazší a někdo klikatější anebo i trnitější.

Ta moje byla určitě hodně klikatá. Moji rodiče se brali v kostele a mne nechali pokřtít na podzim roku 1948 v církvi Československé husitské. Dál to mohu přeskočit až někdy do roku 1970, kdy mne oslovil jeden z mých spolužáků, pokud si vzpomínám, z nějaké Wilkinsonovy charismatické církve, a dal mi k tomu pár jejich malých brožurek. Ty mne určitě zaujaly, ale co se pamatuji, tak moje první reakce byla, že Bůh je něco jako zajíc v pytli.

Nezlákalo mne to, zůstával jsem dál tápajícím ateistou, spíš materialistou a studentem technické vysoké školy, kde prostor pro nějakého Boha byl jenom v náznacích tápající fyziky a astronomie.

Teprve po přejití nějakých bouří za vojenské povinné služby a pracovního zařazení a životního usazení, byv stále sám a bez závazku, prošel jsem si časem, kterým tak nějak jistě prošel každý z nás – otázkou, zda být, či nebýt, a tato otázka většinou přichází s otázkou po smyslu života a obě tyto otázky souvisí anebo spíš předcházejí otázce po významu slova Bůh.

Začal jsem se proto zabývat intenzivně samostudiem filozofie, hojně jsem navštěvoval vědeckou knihovnu, četl a dělal jsem si i výpisky. Z filozofické záplavy informaci jsem se asi nejvíce přikláněl k existencionalistům počínaje Kantem a pokračujíce Sartrem a Camusem. Dalším, kdo mne hodně zaujal, byl Zbyněk Fišer s jeho Útěchou z ontologie. Z něho si stále pamatuji jeho úvahy o substančních a nesubstančních ontologických modelech. Bůh byl pro něj definován substančním modelem, kdy je člověk od Boha jakožto od základní substance odvozen. Fišer (Bondy) ale substanční model zavrhuje. V tomto modelu je totiž podle Fišera-Bondyho Bůh sice tajemný, ale jeho jediným tajemstvím je jeho zbytečnost. Nakonec propaguje tehdy materialismu a buddhismu bližší nesubstanční, v podstatě panteistický model, ve kterém má každá bytující jednotka schopnost božské kreativity.

Čas běžel dál, přiženil jsem se do vážené rodiny tradičně spojené s Jednotou bratrskou, přizpůsobil jsem se používané liturgii. Rád jsem zpíval bratrské písně a naučil jsem se i základům sborového zpěvu, ale názorovou volnost jsem si, někdy i pro mne pod nežádaným, ale vždy slušným tlakem, ponechával.

V další životní etapě jsem to v šedesáti letech dotáhl až na mladého vědce (byl jsem pracovně zařazen jako junior researcher), a postupy vědy mám v sobě i tím pádem už nějak zakomponované.


Shrnuto: Bůh pro mne zůstává mnohobarevnou hypotézou a jednou z nich může být i kruh na písku …

Pavel O., 28. 2. 2021

  stránka 1/3   následující >>


Logo
© 2009 - 2016 Obec širšího společenství