Reflexe uživatelů

Otázka z Kompasu


Reflexe

Malá a velká pravda
Jsou pravdy subjektivní, objektivní; jsou pravdy osobně ověřené, a ty, které pro nás ověřil někdo jiný; jsou pravdy předpokládané, ale i zpětně poznané – a takto můžeme pokračovat. Jak se v tom ale má kdo vyznat?
Jak se díváte na otázku pravdy: potřebujete si ověřovat, čemu uvěříte? Dokážete se své pravdy občas dobrovolně vystavit procesu revize?
 

Dobrý večer, s pravdami je to zvláštní. Mám dojem, že lidé intuitivně , podle své nátury, inklinují k určitým pravdám nebo "pravdám". Většinou věřím informacím podle toho, jestli věřím jejich autorovi - zdroji.

Věra Z., 23. 1. 2021

     

Mít, nebo nemít názor

Mysl je mocný nástroj, který má člověk k dispozici. A to i ve chvíli, kdy ho nevyužíváme! Úplně stejně jako může být škodlivé a zraňující vyřčení nějakého vyhraněného názoru, může ublížit, i pokud názor nemáme nebo nechceme mít.

Dokážete si představit situaci, kdy nemít názor může škodit a zraňovat?

 

Ano, člověk nemá názor z nějakého důvodu. Je to nevědomost, nezájem nebo lhostejnost, kterých může někdo zneužít.

Věra Z., 25. 1. 2021

     

Poprvé a naposled

Život každého z nás ubíhá mílovými kroky stále vpřed. Nic v něm nelze zastavit, přesně zopakovat ani vrátit zpět. Přítomnost nelze uchovat jinak než ve vzpomínkách. Je však možné ji pozorně prožít.

Umíte prožívat přítomnost?

 
Už jako malé děti jsme snily své sny. Chtěla jsem cestovat a poznávat děti, jako jsem já. Lákalo mě poznání, jaké to u nich mají, jak pěstují banány, pomeranče, mandarinky, jak si hrají, jak chodí do školy, jak slaví narozeniny. Přála jsem si mnohé a od doby, které mi říkáme začátek dospělosti, přibližně od věku 18 let, jsem si představovala, jak "až dám dohromady nějaké potřebné peníze na cestu", vydám se ideálně směr Amerika, jedno jestli severní či jižní, pak přes Austrálii, Asii, Blízký východ do Afriky. Cesta byl cíl. Cesta kolem světa. A až bych se vrátila domů, ideálně někam tady v Čechách, kde to mám moc ráda, pozvat všechny své kamarády z cest zase na oplátku k nám. Je přece samozřejmé, že když cestou potkám hodné lidi, kteří by mě pohostili a nechali přespat, to samé jim mohu nabídnout i u nás. 
Krásné představy. 
Život se brzy nahnul jiným směrem, také dobrodužným, matkou v devatenácti "a půl" - to v době začínajících devadesátek ještě bylo normální. Sice jsem si to plánovala později, ale to nevadí, děti jsem stejně chtěla, tak je budu mít teď, dokud jsem mladá, krásná, plná síly a plánů a "až vyrostou", vydám se na svou vysněnou cestu kolem světa. 
Usmívám se, jak to píšu. Nic z toho se nestalo tak, jak jsem si "naplánovala". Říkáme tomu život. Ten naplánovat nejde. A o to líp. 
Na pár místech na světě jsem byla, tedy v Americe ne, ani té jižní, bohužel. Nevadí. I tak vím, že všude na světě jsou obyčejní lidé, jako jsem já. Mnoho žen ve stejném věku s dospělými dětmi teď třeba sedícími u notebooku píše email komusi. I takové představy mě dnes baví. Díky technice docela dobře zrealizovatelné. Teď a tady pověsíme na facebook Kavárna žen s odrostlými dětmi, aneb Co s časem, když doma nikdo neječí, a největší dar dětem dáte, když jim nevoláte a nic nechcete. Nikdy a nic. Zas se tu směju. 
Vrátím se zpět k tématu. 
Před mnoha lety (naštěstí) mi byla sdělena diagnóza s pár měsíci možného života. Víte, to byla hloupá zpráva, ale nejhorší bylo vlastní zděšení, že mé dlouhodobé plány, a hlavně toulání se po světě, se třeba nebude vůbec konat. Jala jsem se "dobývat" svět. Neměla čas, nebylo moc prostředků, takže každou možnou korunu a chvíli jsem někam vyrazila a utratila s tím, že to je poprvé a naposledy, třeba, když pan doktor říká. Moc peněz jsem nikdy moc neměla, měla štěstí na levné letenky, penziony, úplně poslední než last minute zájezdy. 
O to intenzivněji vánek vál od moře, o to víc vlnky vlnily, o to slanější moře bylo, medúzy medúzovatější, korály a rybky v nich barevnější, pyramidy vyšší, egyptské hrobky hlubší a teplejší, dakarská papaya sladší, tenerifské banány též, ale menší, thajské mango nejlepší na světě, seychelské kokosy měly nejlepší tvar, za který by se nestyděla ani věstonická Venuše, no a všude žili fajn lidi a všude si chtěli povídat a všude to bylo dobře. Pár přátel z cest mi zůstalo a taky milion vzpomínek a úsměvů, učiněný poklad na srdíčku. Zase se tu usmívám. Ano, možná už mi definitivně hráblo, ale věřte či ne, každý takový výlet byl poprvé a naposledy, protože tu nebudu věčně při síle, by cestovat šlo, no a děkuju Bohu za to, že to chvíli šlo. Stálo to za to. No a vlastně i když se netoulám po cizině a výletech, beru každý den podobně, dnes je určitě poprvé a naposledy. :)

Prima den, Pavla S., 26. 1. 2021
     

Středník: Kolik je ti hodin?

Čas a jeho plynutí a pocit, který z něj máme

Otázka: Jak si připadáš vůči svému věku?

 
Je mi 72 let, jsem děda a nějak už pro mne začínají být ty schody příliš dlouhý, a tak se mi nabízí rada: Sedni na lavičku a nic nezmeškáš... Tak nějak se to zpívá v té písničce, kterou jsem rád zpívával různým dědům. Jinak řečeno, čas už mne také dobíhá, a co mi připadalo legrační, už pomalu legrační přestává být.
Abych to trošku odlehčil, mohli bychom se na věk ptát větou: Kolikrát už jsi na planetě, kterou nazýváme Zemí (asi proto, že jí máme pod nohama), obletěl její centrální hvězdu, které říkáme Slunce (asi proto, že se na něm sluníme? A nebo je to jinak?) ...
Heslem Sokola bylo v zdravém těle zdravý duch, takže ten dualismus těla a duše je tu stále, nevím od kdy, ale pro mne od nepamětí.
Jednoznačně stáří číkoli duše nějak závisí na stáří těla, i když si to ta duše nechce přiznat anebo to v tom lepším případě nějak zlehčuje - a toto relativní či virtuální stáří duše se jistě může měnit i v průběhu věku, po úrazech a nebo po nějakých závažných událostech.
     
Co tím Bůh chtěl říct?
Chceme-li hlouběji porozumět nějakému uměleckému dílu, nestačí zpravidla spokojit se s tím, jak působí na nás. Je třeba se ptát i na to, co jím chtěl vyjádřit jeho autor. S porozuměním světu je to zrovna tak, ať už je jeho autorem kdokoliv.

Rozhlédněte se kolem po světě a položte si tu otázku: co mi/nám tím chtěl autor asi říct?


Dobrý večer, myslím si, že autor světa dal jeho obyvatelům - aspoň těm, kteří mohou něco změnit - svobodnou vůli. Není tedy i autorem toho, jak to na světě vypadá. Je to, jako bych za svůj nepořádek vinila stavitele domu.

S pozdravem Věra Z., 12. 1. 2021

     
Stárnutí a smrt –
přirozený vývoj každého života
I o těch nejmladších se dá říct, že každým okamžikem jsou o něco blíž smrti. Téma stárnutí a zániku se týká naprosto každého, je naprosto přirozené, a navíc se v něm skrývá cenný poklad – udržování rovnováhy. To jen naše doba z něj uměle udělala strašák.
Jaký postoj máte ke smrti? Jste ochotni si o tomto tématu povídat, sdílet svoje pocity?

Rychlá odpověď dávno před koronavorovou krizí zněla, že "všichni jsme smrtelní, jen na to většina lidstva zapomněla". Tím jsem vytáčela doktory, kteří mě před deseti roky nutili k transplantaci plic, prý okamžitě, nutně, jinak umřu. Ještě jsem tu, páni doktoři!
Delší dobu se potýkam se svou "smrtelnou" nemocí, lékařsky jsem už pár let mrtvá. Vypnu-li si přívod kyslíku, vlastně do půl hodiny umřu. Děkuju Bohu a zdravotní pojišťovně za každý den navíc, je to tu prima, i když všichni okolo fakt blbnou v panice o život. Místo toho, aby žili.
Většina lidí ze slova smrt šílí. Věda a medicína prodlužují život, většinou do pacientů sypou hrsti prášků a nebo jim něco vyříznou, napojí tu a nebo tamtu hadičku, no a dotyčný to buď někdy odpojí sám a odejde domů a nebo už ne, a tak je napojen, ale taky žije. Medicína překročila mez lidství, z lékařů jsou Bohové, kteří se všemi léky a přístroji umějí změnit i nemožné. 
Vrátím se k otázce. Můj názor zní. Všichni jsme smrtelní, jen na to většina lidstva zapomněla. Život je cesta k naší smrti, žít je od slova život. A šťastný ten, který jde svou dlouhou cestu a pozná lásku, má rodinu, nenechá si vzít svou důstojnost a přitom každý den a chvíli přijímá s pokorou a vědomím, že až dojdeme k cíli, umřeme, no a že je to tak dobře. Příroda, jejíž jsme součástí, to tak zařídila, tak to má být. Tělo není biologicky stavěno na tisíc let pozemského života. Ani na sto let plnohodnotného důstojného života. 
Světlo naše ano. To je navěky. Ale to je tajemství. Však víte. Dobrou noc všem světýlkům. A nenechte se strašit. 
Pavla S., 9. 1. 2021
     
Jak (ne)nalézt Boha

Lidé často hovoří o cestě k nalezení Boha, touží po jeho nalezení. A také by bylo možné mít obavu z toho, co bychom případně nalezli.

Je Bůh pro vás to, co hledáte? A pokud ano, máte z jeho nalézání nějaké obavy?

Kam se nám vzdaluje Bůh?
 
Co je zdrojem naděje v boji proti tísnivosti? Tento domácí úkol ze Středníku Obce širšího společenství NSČU mne inspiroval k následující odpovědi:
Snad ještě existuje jeden univerzální zdroj naděje, a to je víra, že všechno, co se kolem nás děje, má nějaký racionální smysl.
Ptal jsem se, zda ta odpověď už není příliš ateistická, protože racionalitu smyslu posuzujeme zatím pouze a opět my, prostřednictví naší mysli.
Odpovídám si, že tomu tak není, protože v rámci naší tradiční křesťanské víry by tomu ten racionální smysl měl dávat právě Bůh.
Kdybych byl buddhista, měl bych v odpovědi jasno, jediným výsledkem hledání racionálního smyslu je Buddhova odpověď, že tady nic racionální smysl nemá a jedinou racionální možností je se z tohoto bludného kruhu bytí vyvázat Buddhovou cestou do věčného klidu, který my racionalisté ztotožňujeme s nicotou.
Další jednoduchou odpověď dávalo právě křesťanství, které je v podstatě skrytým gnosticismem… Jediným racionálním smyslem v tomto nejistém světě je víra v posmrtný věčný život dosažitelný Ježíšovou cestou.
Nejjednodušší odpověď asi dává islám, který preferuje osudovost, vše je v božím plánu zapsáno předem a nikdo to bez božího posvěcení nemůže změnit.
Další myslitelné víry už jsou většinou jenom mixem těchto tří základních principů.
(V každém případě nastávají problémy, snad jedině mimo buddhismus, když lidé ten jejich vlastní plán začínají vydávat a nebo si ho pletou s tím božským plánem...)
A racionalistům a ateistům tak aktuálně zbývá se pouze k jedné z těchto tří cest více méně přiklánět.
Je také zajímavé sledovat vztah lidí a jejich bohů v lidské historii.
V Egyptě měli po většinu času jednoho Boha (kromě jeho dalších různých poskoků), který ráno vstával a večer šel zase spát a veškerá snaha egyptských kněží se upínala k jeho trvalému buzení.
Pro Řeky jejich bohové sdíleli pozemský svět s nimi, sídlili na horách, v mořích, v sopkách atd. a měli i svoje přidělené úkoly.
Římané v principu řecké bohy převzali, pouze je zabudovali do soch a pozavírali je v chrámech.
I Židé měli svého Boha, s kterým občas museli komunikovat a občas se jim v nějaké podobě zjevoval a sídlil převážně na vrcholcích Sinaje a občas na ně seslal nějaký ten krvavý trest.
Jistý vývoj zaznamenala i filosofická a geografická představa světa. Za Ptolemaia byl svět placatou deskou, kterou na svých bedrech nesl obr, případně pak želva na svém krunýři.
A nade vším panovali Bozi se Sluncem a někde nad hvězdnou oblohou rozsvěceli nebo zhasínali hvězdy.
Když mořeplavci začali zjišťovat, že ten pomyslný krunýř želvy nikde nekončí, dospěli v Kolumbovi k přesvědčení, že Země je koule, kterou bude možné obeplout, což se vzápětí podařilo prokázat. Země však zůstávala výsostně ve středu božského plánu.
To se po Ptolemaiovi snažil prokazovat i astronom Tycho de Brahe. Jeho snahu však svými astronomickými pozorováními a výpočty nahlodal další astronom Johanes Kepler a zemskou výsostnost potom zcela zrušil astronom i kazatel Mikuláš Koperník.
Zde je možné se prvně zamyslet, proč to církevní otcové nesli nelibě a po staletích lze tuto nelibost i chápat – při všech těchto objevech se totiž všemocný a opatrovnický Bůh začínal lidem vzdalovat a v něm také garant lidských zákonů a morálky. To, že církevní otcové vědě likvidující božskou moc a aureolu bránili, tak určitě nebyl jenom důsledek jejich nevzdělanosti.
Věda se ovšem ve svém pátrání po realitě nezastavila, a tak se záhy naše sluneční soustava ocitla na chvostu galaxie tradičně nazývanou v dávnověku mléčnou dráhou a ani to ještě nebylo dost, brzy se i naše galaxie stala jen jednou z mnoha podobných a neskutečně vzdálených galaxií dokonce v rozpínajícím se vesmíru.
Kam se nám proto vzdálil Bůh? Za kterou galaxií ho teď máme hledat? A má to všechno ještě nějaký racionální smysl? Musíme doufat, že má...

Pavel O., 14. 12. 2020






     




 

Logo
© 2009 - 2016 Obec širšího společenství