To záleží na tom, od koho pomoc očekávám. Někdy tedy se obracím na manžela a někdy na dceru a samozřejmě, někdy i k Bohu.

Zdraví Věra Z., 26. 10. 2021

Občas se i neuvěřitelným věcem věřit dá, ale první diskuse by mohla být o tom, co to neuvěřitelná věc nebo cosi takového je. Je-li to věc, které se v žádném případě uvěřit nedá.

Pak jsou ale věci těžko uvěřitelné, kterým se uvěřit dá. To je například jeden z prvních sci-fi románů H. G. Wellse, kdy při vysílání četby z tohoto románu v rozhlase mnozí uvěřili, že mimozemšťané už se snášejí na Zemi. Nebo také hypotéze, že celý náš viditelný vesmír vznikl při jakémsi velkém třesku. Mnozí vědci tomu věří, ale pro mne to představitelné není.

Pavel O., 15. 10. 2021

Nápověda:

Co pro mne má nějakou hodnotu?

Přátelé jsou prostředky, kterými nám prospívá Bůh.

Kterými věcmi nám prospívá Bůh?

 

Reflexe:

Určitě by asi nejprve každý sáhl po dokladech, kartách a penězích. Možná kábát a něco na sebe  a nějaký harddisk se zaarchivovanými daty, a pak po vodě a po hasičích... ale je lepší na takovou hrůzu raději nemyslet.

Ale pokud by něco neshořelo a zbyla nějaká kniha, ale to se většinou nestává, stačí si vzpomenout na Komenského knihovnu v Lešně.

Pavel O., 15. 10. 2021

Nápovědy:

Je dobrý den něco jako požehnání?

Každodenní život je naším chrámem i naším náboženstvím.

Každý nese odpovědnost za svůj dobrý den? Někdo to může zkazit?

Život je vyplněn dobrými nebo špatnými dny.

Den je dobrý když: cítím vděčnost za drobnosti a tak podobně…

 

U odpovědi asi moc záleží na aktuální situaci. Jinak možná odpoví ten, kdo má zrovna dobrý den a jinak asi odpoví ten, kdo má den špatný. Je zrovna neděle, a tak může být den i napůl dobrý a napůl špatný – a stačí málo a z dobrého dne může být den špatný. Někdy si za to špatné můžeme sami, a naopak za to, že je den dobrý, sami můžeme jenom málokdy a možná výjimečně.

Někdy se můžeme snažit, aby den byl dobrý, a ono se to nějak nevede. Nebo stačí prkotina a z dobrého dne může být kalamita… a někdy naopak: ze špatného dne se nakonec vyklube den výjimečný.

K čemu je tahle hodně obecná rozprava? Je asi o tom, že já žádný recept na dobrý den nemám. Jistě, je vždycky dobré se za jakéhokoli dne soustředit na to, co děláme anebo si dobře rozmyslet, co dělat budeme. To se někomu může podařit lépe, někomu ne. Kdo taky dokáže být trvale ve střehu a všechno promyslet od rána až do večera?

Já už to ve svém věku spíš nezvládám, a tak více méně přicházejí dny lepší, dobré, horší anebo špatné a mohou přijít i ty katastrofické. Známky od 1 až do 5 se mi tu docela úsměvně samy nabízejí. Mohu si stokrát přát, aby den byl jen lepší nebo výborný za jedna, ale o tom, jaký nakonec bude, jenom já nebo my vždycky nerozhodujeme.

A jak je to s dobrými nebo špatnými dny pro celé společenství nebo i pro celou společnost, potažmo civilizaci? Myslím, že když se něco podaří alespoň někomu, tak že může být spokojená i celá společnost a společnost může tlumit i problémy ve špatných dnech svých některých členů, pokud je to v programovém plánu celé společnosti.

Pavel O., 30. 8. 2021

Nápověda: neznámé

-  se dá odmítnout,

- se dá interpretovat,

- se dá prožívat,

- čelím neznámému a vzdávám mu úctu,

- mám před ním pokoru.

 

Když někdy sedím pod hodně temným nebem, o kterém už toho sice dost vím a také už vím, jestli ty blikající tečky jsou od letadel, družic, planet anebo hvězdiček, a na kterém je za černé tmy už k rozeznání pás, kterému se od nepaměti říkalo Mléčná dráha a z kterého se teprve relativně vyklubala celá galaxie uprostřed s černou koulí, pociťuji všechno možné, určitě ani strach nevyjímaje. Vždycky asi záleží na aktuálním rozpoložení mysli.

Z historické tradice a ze životních peripetií se jistě projevuji jako nábožensky založený člověk, kterému ovšem unikají odpovědi na základní otázky, které jsme s naším rozumem schopni si sami mezi sebou pokládat.

Pavel O., 24. 8. 2021

Z mého hlediska už v mém věku není tísnivost jen pocit, ale spíš životní úděl a fakt a něco podobného cítí a vždycky musel cítit každý, kdo se chtě nechtě blížil ke konci svého života, pokud dostal šanci, aby se s tím vůbec mohl zabývat.

Ale jistý pocit tísnivosti musí v našem světě cítit každý, pokud si uvědomí, že každý den může být i jeho dnem posledním. Jistě k tomu přidávají i komunikační média, která se tímhle pocitem doslova přiživují nebo živí, a tak skoro denně můžeme číst nebo slyšet o těch, kterým už jakákoli naděje nečekaně zhasla.

K těm zdrojům naděje: Podle mne jedním z možných zdrojů naděje, a nejen pro mne, je představa, že všechno bylo takříkajíc na úrovni snu a že ten sen náhle skončí a já se už neprobudím, anebo se dokonce probudím v nějakém novém nehmotném a lepším světě. Tedy v tom slibovaném ráji, kde už nebude hladu, bolestí, zimy a žádných útrap. A to je právě ten mnoha anebo téměř všemi náboženskými systémy v různých obměnách slibovaný ráj.

Někdy se ale máme až tak dobře, že už si potom jako v ráji skoro připadáme. :)

Pavel O., 11. 8. 2021

Pohled do zrcadla pro běžného smrtelníka nebývá ve většině případů příliš povzbuzující a jistě se to mění i se stářím. Zrcadla totiž nelžou a vidí nás takové, jací skutečně jsme (nanejvýše zkreslují). A v zrcadle jsme virtuálně za zrcadlem, tedy první jednoduchá odpověď je, že tam vidíme sami sebe.

Další otázkou je, jak vidíme svět kolem nás je věc nás samých. Odpověď je složitá jen zdánlivě a občas se vykládá i tak, že svět jsou jen obrazy, které vidíme skrze naše oči. Svět vypadá tak, jak jej vidíme, lišit se můžeme jen v tom, jak pojmenováváme to, co vidíme. Jinak bude to, co vidí, nazývat Čech a jinak Angličan a bez překladového slovníku si nebudou rozumět.

Naše oči a mozek dokáží velmi přesně zobrazit to, co vidíme, i když v oku je čočka, a tak obraz na sítnici v oku je vzhůru nohama. Mozek to dokáže obrátit, různým tvarům pak přiřazuje prostřednictvím sluchu jejich názvy a výsledky si ukládá do paměti. Nějak podobně vidí (pracují) i fotoaparáty, tablety, mobily atd.

Podle některých názorů každý člověk vidí nějak jinak a něco úplně jiného a jen díky tomu, že si o tom s někým může povídat nebo se od něho učit, rozlišujeme tvary a třeba barvy stejně. To si nemyslím: jsme si všichni (lidé) geneticky podobní jako vejce vejci, a tak i to, co vidíme, bude téměř jedno a to samé – a to, co vidí dva různí lidé, se od sebe může lišit asi tak, jako fotografie ze dvou různých fotoaparátů. Trochu jinak ale budou vidět svět ptáci, třeba slepice, a další živočichové, kteří mají oči jinak posazené a budou vidět spíš jako fotoaparáty s tzv. rybím okem.

Pokud by byla řeč o tom, co v zrcadle vůbec dokážeme vidět, je to dáno tím, na jaké frekvence elektromagnetických vln jsou naše oči citlivé. Tuto oblast nazýváme viditelným světlem. Vidíme tedy všechno, čím svět kolem nás na naše oči v tomto oboru elektromagnetického spektra září.

Zbývá mi odpovědět na to, zda se umíme dívat skrz obraz v zrcadle. Fyzikálně se skrz obraz v zrcadle dívat nelze. Zrcadlo pouze odráží světelné paprsky, které na něj dopadají a odražené paprsky nám vrací do očí. A pokud je zrcadlo kvalitní, odráží se až 96 % světla, které na něj dopadlo, zbytek zmizí v tepelných ztrátách a ve viditelném spektru neprojde nic

Co bych mohl odpovědět, pokud bych se oprostil od fyzické podstaty vidění našich očí? Nic mne nenapadá, ale rád si přečtu, co tam viděl někdo další…

Otázka by možná mohla být položena jinak: co vidíte za „obrazy“, které Vám zprostředkují Vaše oči?

Pavel O., 6. 7. 2021