Mne zaujal ten příměr o pohledu ke hvězdám z našeho příkopu. Ač je jakkoli hluboký, tak to „nebe“ s hvězdami tam někde nad námi je a my o něm víme, i když je nad námi nějaký strop nebo střecha. A ač o tom „nebi“ stále víc víme a o to méně ho chápeme, je stále něčím, co nás magicky přitahuje, stejně tak jako přitahovalo stovky generací před námi, ačkoli je nám stále jasná hloubka našeho pomyslného příkopu, z kterého, pokud se nestane nějaký zázrak, není žádná možnost úniku natož útěku. Naštěstí zatím není k útěku žádný důvod, i když řada důvodů se už na pozadí hvězdného nebe rýsuje.

A jak odpovědět na zadanou otázku? Bráno materialisticky a prakticky (tedy fyzikálně), dal by se namalovat graf, kde by na vodorovné ose byl čas od narození až do smrti a na druhé poloha od horizontální nuly až po vertikálních 100 % případně by se obě veličiny mohly vynášet od nuly až do 100 % na osu svislou. A jak by asi takový graf vypadal?

V čase narození bráno fyzikálně by naše horizontální poloha měla jistě 100 % a ta vertikální by byla nulová. V průběhu života by hodnoty obou veličin různě oscilovaly a v čase smrti bychom opět skončili na 100 % horizontálně a vertikálně v nule.

Konkrétně bráno fyzikálně pro mne už zaujímám horizontální polohu častěji, než tomu bylo za mého mlada.

Pokud se nějak oprostíme od fyzikálního základu našeho života a za polohu 100 % horizontální vezmeme materialistické chápání světa a za polohu 100 % vertikální chápání zcela idealistické, tak můžeme opět kreslit nějaký graf, kde opět na horizontální ose bude lidský věk, tentokrát od stáří až do stáří, kdy jsme schopni chápat rozdíly mezi horizontálním a vertikálním viděním světa a zjednodušeně nás může zajímat (stejně jako v některých čistě fyzikálních případech) pouze hodnota vertikální složky.

K té se dá odhadnout, že její průměrná hodnota celosvětově klesá v souladu s tím, jak se postupně upřesňují především naše kosmologické znalosti a současně začínají ztrácet svoji hodnotu ty nejjednodušší odpovědi na otazníky naší existence.

Pavel O., 5. 7. 2021

Zprvu se mi to zdálo jako jednoduchý úkol. Shodou okolností se mi dostal do ruky časopis Hlas mučedníku s článkem Petra Jaška o jeho zážitcích ze Súdánu.(Upozorňuji, že je to čtení pouze pro skutečně silné a odolné povahy.) Pak mne při sušení sena chytil ischias a já jsem si uvědomil, jak moc je náš vztah k Bohu závislý na naší okamžité situaci. Prostě nastanou chvíle, kdy už nás Bůh přestává zajímat a jsme už jen sami se sebou. To jsou případy, kdy se nějaká metafora hledá jen těžko. Je pro mne jisté, že nelze mít reálně „svého“ Boha a je otázka, zda lze reálně Boha nějak chápat. Jinými slovy, každý si svého Boha maluje v principu sám a nanejvýše se nechává ovlivnit někým, kdo mu svoji představu o jeho Bohu předává. Takže bych mohl napsat, že co člověk, to nějaký obraz nebo metafora jeho Boha.

Jako připomínku ke Středníku jsem navrhoval z písní, které tam odezněly, vytvořit CD. Zatím jsem k tomu u Petra nenašel pochopení.

Pavel O., 13. 6. 2021

Máme přece možnost věčnost pozorovat na bezmračné hvězdné obloze anebo ještě lépe ze záběrů takových dalekohledů, jako byl Hubbleův dalekohled kroužící kolem naší Země. To je bezpochyby vzhledem k průměrným délkám lidského života pro nás Věčnost s velkým V. Ale i tam se ptáme, jak to s tou věčností kosmu je a bude a fyzikové se ve svých hypotézách minimálně různí a spíš v nich zatím bezradně tápou. My zatím nejsme schopni porovnávat tu kosmickou věčnost s tou naší, ale snahy o to jistě a stále jsou a budou.

Pokud jde o naši věčnost, tak i my jednu nebo dvě takové jisté věčnosti máme, a pak je tu i ta třetí, už s rozměrem spíše sci-fi.

Tu první nám zaručuje už i kniha knih, kde je psáno „prach jsi a v prach se obrátíš“, máme tedy jistotu, že náš popel smíšený s prachem tu na věky v té či oné podobě zůstane a kdo nechce riskovat jenom prach, nechá se uložit do Země v rakvi a bude tak mít jistotu, že jeho kosti anebo z nich rozdrcený prach přežije i konec naší Země a kolaps našeho Slunce.

A nakonec nechávám tu třetí zatím stále sci-fi možnost, která se v různých scénářích opakuje od dob, kdy se lidé prvně začali tázat, co že to mají ve dne i v nocích nad sebou nad svými hlavami a mění se pouze scénáře o vzkříšení mrtvých až přijde život po životě...

A je jenom na nás, s kterou z těch nabízených věčností se sami budeme ztotožňovat.

P. S.: Když už jsem zmínil to sci-fi, je ještě jedna verze, že někdo vymyslí novou Noemovu archu, zamrazí v ní genetické zárodky a vyšle je automaticky řízenou raketou na vytipovanou planetu v jiné sluneční soustavě a tam je za několik let nebo stovek let vysadí...

Pavel O., 23. 5. 2021

Zaujal mne ten poslední středníkový výrok jak řešit nepravdivé pravdy. Před časem už jsem nějaké pojednání o pravdě napsal: pravda je zkratka pro pravdivý výrok, a tak se to slovo běžně používá. Výrok může být pravdivý nebo nepravdivý a mohl by se v tomto případě nazývat nepravda, a pak by se mohlo říkat: to je pravda nebo nepravda. Slovo nepravda se ale nevžilo a spíše se používá slovní spojení to nemáš pravdu.

Pokud jde o spory o pravdu, tak ještě hraje roli spojení výroků s časem, jinak se bude diskutovat o něčem z historie byť třeba nedávné, ze žhavé současnosti a nebo o výrocích o vzdálené budoucnosti.

Pokud jde o to, jak se chovat v případě, že jsme si jisti nepravdou oponenta, to asi bylo vysvětleno dobře a vyčerpávajícím způsobem. Můžeme se však dostat do situace, kdy nějakou svoji pravdu musíme hájit nebo prostě jen hájíme. Jak se chovat v případě, že nám někdo tu naši pravdu chce vzít?

Občas jsem k tomu použil známý případ z historie o výrocích Galilea Galileiho, kterému bylo inkvizicí vyčítáno tvrzení, že se Země točí. I když pro Galilea to byla jasná pravda, nakonec odvolal, protože tahle pravda mu za upálení nestála a neměl za sebou žádnou veřejnost, která by ho v jeho tvrzení podporovala, tak to celkem rozumně a správně vzdal. Jiné podobné tvrzení připisované Puškinovi si pamatuji v ruštině: Veleniju božu, o muza, buď poslušna i ně osporivaj glupca. Jednoduše česky nehádej se s hlupákem.

Nevím, jestli je to pro nás dobrý příklad, opakem byl Jan Hus, který se pod tlakem svých veřejných kázání svých pravd nevzdal, až do tragického konce.

Pavel O.,19. 5. 2021

Dobrý den, od rodičů jsem přijala ateismus a názor, že rozum je víc než pocity. Životem jsem se pak prokousávala k názorům opačným. Jsem ale ráda, že jsem si náboženskou víru vybrala podle svého, i když dost pozdě. Svoje děti jsem tak vychovávala podle svých rodičů, dnes bych se chovala úplně jinak a jejich cesta životem by možná byla lepší. Dnes si myslím, že děti mají vychovávat spíš prarodiče, kteří mají více zkušeností a trpělivosti, vnoučata ale bohužel stále nemám. A děkuji, Petře, za milou odpověď na komunikaci s Bohem.

9. 5. 2021, Věra Z.

V tématu je dotaz, zda je možná komunikace s Bohem. Podle mne je taková komunikace velmi nepravděpodobná, ale její pravděpodobnost pro nás není nulová. Pravděpodobnější by asi byla komunikace s anděly, pokud by bylo možné jejich existenci brát jako prokázanou. A konečně je tu spirituální komunikace s dušemi zemřelých, pokud jde o komunikaci, tak bych jí osobně přisoudil největší pravděpodobnost.

V tomto kontextu je u mne pravděpodobnost možné komunikace s Bohem face to face a nebo soul to soul matematickým způsobem řečeno limitně blížící se k nule. Jsou ovšem i jiné způsoby komunikace. Jedním z nich je fakt naší existence, protože ta je s naším bytím i s bytím kolem nás, kterým můžeme dát bez váhání přívlastek božské , přičemž božské je pro nás všechno, co zatím nechápeme. A pokud možnosti nějakého našeho pochopení nepatří ještě do kategorie námi nepochopitelného.

Shrnuto, s Bohem je každý z nás nějak v kontaktu, ať už si to uvědomuje, anebo ne, a každý s nim nějak komunikuje, opět, ať už to chápe, nebo nechápe.

Pokud jde o komunikaci personifikovanou, tak ta je podle mne komunikací mezi mým já a s mou osobní nějak žádanou nebo vysněnou (nebo zprostředkovanou někým jiným) představou.

8. 5. 2021, Pavel O.

Na středeční promluvu a otázku o komunikaci s Bohem chci odpovědět trochu zeširoka. Většinu svých názorů o Bohu jsem načerpala v knížkách Hovory s Bohem. Už název napovídá, že se s Bohem dá hovořit. I když to neumím jako autor těchto knih, přesto s Bohem komunikuju, i když je to jen moje samomluva. Například si pomyslím na své přání, aby se mi něco podařilo - třeba oběd, a ono se to splní. Je pravdou, že nemám velká přání a očekávání, takže to ani nevypadá, že by mi je plnil Bůh, ale jsem klidnější a jistější. Podle mé představy je Bůh vším kolem nás i v nás. Přirovnala bych ho k oceánu a všechno stvoření k rybám v něm. Přesto ho vnímám i jako osobu, která vnímá, a proto se s ní dá komunikovat. Protože je vším, může skrze všechno kolem nás s námi komunikovat. Například prostřednictvím právě knih, lidí kolem nás, někdy věta v novinách nebo v rozhlase jako by nám odpovídala na tichý dotaz. Proto, chceme-li boží odpověď, musíme dávat pozor na to, co se kolem nás děje a mluví nebo píše a podobně. Ještě přidám jednu myšlenku z Hovorů, která se mě moc líbí a věřím tomu. Když se autor Boha ptal, co má dělat, chce-li být bohatý, šťastný a podobně, Bůh odpověděl "buď zdroj". Všechno, co člověk dává, se mu totiž vrací, protože se všechno vrací ke zdroji. I když to někdy dlouho trvá, myslím si, že takový postoj k životu se vyplatí.

S pozdravem Věra Z., 7. 5. 2021