Širší společenství

Obec širšího společenství českých unitářů

Na začátku putování věnovaného řece jako prameni paměti jsme se nás sešlo sedmnáct, a to ve věku od tří až do devadesáti tří let. Ano, je to neuvěřitelné, ale mezi nejmladším a nejstarším účastníkem, kteří zvládli devět kilometrů občas velmi náročným terénem, bylo přesně devadesát let! Šli jsme krásným vlhkým a bohatě zeleným bukovo-dubovým lesem, pohodlnými pěšinami, ale místy i mimo značky, po strmých svazích a přes potůčky a lužní mokřady.

Čekal nás okruh nad řekou Vltavou u jejího soutoku s Otavou u Zvíkova. Vltavu jsme pro putování vybrali pro její symbolický význam ve vnímání českých dějin v kontextu krajiny a kvůli pocitu domova, který vzbuzuje. První větší zastávku během cesty jsme udělali na skalnatém zalesněném ostrohu zhruba 30 metrů nad řekou a věnovali ji vnímání krajiny: Všichni účastníci měli za úkol spontánně za jednu minutu nakreslit, co jim přijde na mysl, když se řekne krajina. Pak měl každý možnost svůj záznam popsat, vysvětlit ostatním, a následně jsme hledali shodná pojetí i prvky, ale také pojetí jedinečná. Potom jsme si povídali o tekoucí vodě v krajině jako o prostorotvorném prvku, v podstatě nejsilnějším (nepočítáme-li činnost člověka) za dobu lidské historie na území českých zemí. Zajímala nás i důležitost řek a potoků jako přirozených cest a důležitých topografických bodů, jejich význam v doplňování prostoru o prázdnotu, nezaplněnost a veřejný akcent. Poté měl každý ještě ke svému ztvárnění krajiny doplnit slovy či kresbou, co je pro něj v krajině, kterou jsme dnes viděli a prošli, dokladem, symbolem letitosti, paměti (ať už lidské perspektivy, nebo perspektivy celé planety).

Další zastávku jsme přiřadili vodě mystické. Mladší měli za úkol najít místo, kde nám cestu zkříží potok. Tam jsme si odvyprávěli schéma rituálu, který absolvovali bojovníci jednoho přírodního kmene, když je čekal nějaký náročný úkol nebo chtěli podpořit své přátele. Pak jsme ho s těmi mladšími zkusili vykonat: spočíval v cestě mlčky proti proudu toku až k prameni, přičemž ta cesta měla být "beze zbraní" a jen s dobrými myšlenkami. Cestou měli „bojovníci“ vnímat všechnu zvěř, každého živého tvora v mysli pozdravit a popřát mu mnoho zdaru na jeho cestě. U pramene pak všichni vnořili svou ruku či ruce do vody, předali si navzájem sílu s živlem a živlu vody tím beze slov svěřili své nesobecké přání. Zpět s sebou přinesli jeden džbánek takto dotknuté vody, které Petr krásnou promluvou v kruhu nás všech požehnal, a poté nalil každému z účastníků trochu z ní do jeho malé skleničky. S tou vodou měl pak každý později naložit po svém, šetrným ohleduplným způsobem ji využít, a tím vrátit do oběhu: třeba zalít si doma květinu a podobně. Vědci spočítali, že z jediné kapky vody, je-li předána volně přírodě, se molekuly rovnoměrně rozptýlí po planetě za pouhé čtyři měsíce. Za čtyři měsíce se tedy stanou součástí každého mraku, každé vodní plochy a každého živého tvora. A je-li pravda, že si ty „naše“ stále nesou rituálem předanou informaci, vytvářejí se síly pro nás neznatelné a těžko pochopitelné. Nám stačí uvědomit si na tomto příkladu, jak jsme neustále vzájemně provázáni a ovlivňováni.

Miloš pak vodě zahrál a zazpíval a mezitím se příznačně spustil déšť. V poklidu jsme došli zbytek cesty. Krásné, vydařené putování!