Váchalovské inspirace

28. září 2013

Na cestu s názvem Váchalovské inspirace jsme se vypravili o svátku sv. Václava. Opět nám bylo dopřáno krásné počasí, a tak jsme krátce před polednem našli podzimní centrální Šumavu čerstvě vyloupnutou z ranních mlh a zalitou sluncem. Kousek pod Starým Srním jsme vyšli tak trochu „po stopách“ mistra grafika Josefa Váchala, který zde před nějakými osmdesáti lety měl prochozenou každou lesní cestičku. Abychom se naladili na jeho dobu a jeho způsob vnímání tehdejší, o mnoho divočejší Šumavy, prohlíželi jsme si reprodukce jeho barevných dřevorytů a předčítali úryvky z jeho dopisů přátelům a hlavně z Váchalova životního veledíla – Šumavy umírající a romantické.

První, jen krátká a náhodná zastávka byla věnována jedněm z mnoha šumavských božích muk. Ta „naše“ byla vytesána v místním kameni a ozdobena jen jednoduchým reliéfem srdce a kalicha. Byla to taková spirituální předzvěst dalšího cíle – místa, kde ze země vyvěrá pramen dobré a údajně i léčivé vody a kde od počátku 19. století stávala nejprve jedna, později dvě Hauswaldské kaple. Toto poutní místo bylo ve své době chováno ve značné úctě nejen zdejšími lidmi. V takové, že jej poutníci tvrdošíjně navštěvovali i po komunistickém převratu, kdy k němu byl přístup pod hrozbou smrti zakázán – leželo totiž v uměle zřízeném hraničním pásmu. Komunisté nepřišli na „lepší“ řešení než obě kaple v roce 1959 vyhodit do vzduchu. Od té doby tu téměř padesát let zbyly jen rozvaliny obvodových zdí, dokud se v roce 2006 nepodařilo místnímu občanskému sdružení a Správě národního parku navrátit tomuto pozapomenutému lesnímu zákoutí důstojnou úpravu. Na jejím vypracování se svými výtvory podíleli šumavští řezbáři a skláři, takže dnes pramen opět navštěvují poutníci a chtějí-li, mohou opět nerušeně vstřebávat genia loci i léčivou sílu čerstvé čisté vody proudící jednoduchou soustavou dřevěných koryt a dopadající na skleněný artefakt tvaru zeměkoule s obtisknutýma lidskýma rukama a nápisem z bible: „Kdo žízní, ať přistoupí, kdo touží, ať zadarmo nabere vody života.“ (Zjevení 22:17)

Zastavili jsme se zde samozřejmě i my. Prošli a zažili jsme si to krásné místo nejprve každý sám, a pak jsme zde společně vyslechli duchovní promluvu a hudbou doprovázené verše (nejen) Otokara Březiny.

Další kilometry naší cesty pak vedly proti toku Vchynicko-tetovského kanálu, důmyslného vodního díla, po němž se splavovalo dřevo těžené v okolních lesích. Po několika hodinách jsme došli až k hájence Na Rokytě. Asi není třeba připomínat, že všechna jmenovaná místa mohou milovníci Šumavy velmi dobře znát z románů Karla Klostermanna. Ke každému se jejich prostřednictvím dodnes dochovaly konkrétní příběhy lidí, co zde žili v době, kdy tyto končiny bývaly téměř půl roku zasypány sněhem a odříznuty od ostatního světa (dnes bychom řekli od civilizace). Mimo jiné i díky němu stejně jako díky grafikám Josefa Váchala můžeme i dnes rozpoznávat v dnešní krajině duchovní spojnice s dobou dávno minulou. A přesně to bylo hlavním smyslem naší společné cesty. Děkujeme, mistře Váchale, že jste měl k Šumavě vztah tak vřelý, že se přetavil do Vašeho geniálního duchovního i uměleckého odkazu, do Šumavy umírající a romantické!