Širší společenství

Obec širšího společenství českých unitářů

Na nádraží ve Starém Plzenci se nás sešlo patnáct, což bylo skvělé na to, že od rána pršelo a mnohým z nás se promáčely boty ještě dřív, než jsme se vůbec vydali na společné putování. Ale nálada byla optimistická – můj mobil například dvacet minut po sobě jak mantru v aplikaci počasí opakovaně ukazoval větu „do minuty přestane pršet“. Nakonec přestalo 😊, samozřejmě. A to ještě dřív, než jsme došli na první zastávku, za obydlené zóny, pod kopec Radyně. Teprve tam jsme se krátkou koncentrací či meditací, chcete-li, naladili na dnešní cestu – jednak pryč z civilizace a jednak právě mimo hustý déšť. V tu chvíli padaly už jen jednotlivé kapky a bylo vlastně milé je vnímat. A od té chvíle také měli účastníci za úkol sbírat si průběžně přírodní materiál podle své, libovolně vybrané barvy.

Dalším zastavením byla zřícenina hradu Radyně, to kvůli rozhledu, který nám poskytla dochovaná věž bývalého hradního paláce.

Z hradu jsme se pak vydali směrem severozápadním, v podstatě jsme obcházeli Plzenec po směru hodinových ručiček. Důvodem bylo místo, kde dříve stával kostel sv. Blažeje (a pravděpodobně ještě dříve pohanská svatyně). Dnes je stráží barokní socha tohoto světce (přesněji řečeno její kopie – a tento den také pán se sekačkou, jejíž motor byl trochu výzvou při programu, který jsme tu měli). Zde jsme se naplno otevřeli tématu chození do prázdného kostela. Tedy mimo organizované bohoslužby, mimo liturgii, mimo dobové módní trendy a vlastně i mimo pevné zdi, které onen kostel kdy v dějinách vymezovaly. Zbylo místo se silným duchovní potenciálem, který se nevytrácí. A byli jsme tu my, více či méně ochotní je nechat skrze prázdnotu, cenný to dar, působit. Otevíraly se v nás otázky – Co vlastně potřebuji pro svou modlitbu? Je kostel, svatyně stále pramenem, zdrojem síly, i když už v podstatě kostelem není? Může samo pobývání zde být posvátným děním? Neotvírá se tu náhodou mnohem víc než jeden kostel, a to jakási stálá svatyně místa a času, která pramení v samotné přírodě, když ještě nebyli lidé, protéká naší kulturou proměňovaná na pohanský chrám, raně, pak pozdně křesťanský kostel a nyní na jakési meditační místo s v podstatě parkovou úpravou? Tenhle osmý z historických staroplzeneckých kostelů nás myslím hodně oslovil. Chtěli jsme mu nabídnout chvilkový vzájemný svazek, oboustranné přijetí – a jak jinak než darem k uctění onoho místa. Náš dar měl podobu barevného podzimního patchworkového koberce, Každý z nás vytvořil jeden z patnácti jeho čtverců z přírodnin, které si cestou sbíral. Symbolický motiv měkké pestrobarevné látky „prázdný „kostel“ na pár chvil ozdobil a „zabydlel“.

Další zastávky jsme pak udělali u rotundy sv. Petra a Pavla, to už na nás z mraků jukalo slunce, a u základů kostela sv. Vavřince. Na obou nám Miloš zahrál své písně. No a téma putování jsme uzavřeli na konci náhorní plošiny u mohylového pohřebiště tím, že každý jedním tahem pastelky nějak vyjádřil duchovní linku, kterou na téhle cestě vnímal (ti menší pak linku toho, kde jim bylo dobře). Čekal nás už jen sestup dolů k řece Úslavě a rozloučení – už za plného hřejivého svitu odpoledního sluníčka. Krásný výlet!

(Foto KLK, MH)