Konference Krajina jako duchovní dědictví

Těsně před polovinou května se uskutečnila hlavní akce dvouletého projektu OŠS zaměřeného na duchovní hodnoty obsažené v krajině. V Čapkově sále pražské Unitarie, který nám pro tento den ochotně rezervovalo vedení NSČU, jsme zorganizovali celodenní konferenci určenou unitářům i veřejnosti, jejímž smyslem bylo ukázat, že ať se krajinou zabýváme z hlediska nejrůznějších humanitních či přírodovědných oborů, musíme vždy brát v potaz její spirituální složku. O tom, že krajina vždy byla a bude zásadní inspirací pro umělce, ani nemluvě.

Konference se zúčastnilo celkem jednapadesát posluchačů a vystoupilo sedm přednášejících ve dvou příspěvkových blocích. Celý program brilantně zahájila filozofka Anna Hogenová, která svůj příspěvek vystavěla na kontrastu vnímání a potřebnosti krajiny pro lidské společenství doby antiky a dneška. Za své vystoupení právem sklidila veliký ohlas. Poté vystoupil archeolog Petr Juřina, který se zaměřil na představení dvou druhů archeologické krajiny, zjevné a skryté. Po jeho vystoupení už nikdo v sále nepochyboval o tom, že současná archeologie má i k nehmotnému dědictví krajiny mnoho co říci. Dopolední blok uzavřel geolog a spisovatel Václav Cílek, jenž se ke svému vystoupení nechal volně inspirovat předřečníkem a vyprávěl o svých zkušenostech s působením krajiny v oblastech, kterými výrazně prošly lidské kulturní dějiny – zejména Blízkým Východem.

Druhý blok pak zahájil Jiří Zemánek, který představil zajímavé učení současného amerického ekofilozofa Davida Abrama, který se věnuje studiu rozdílného vnímání krajiny u civilizací, které dlouhou dobu nepoužívaly (či stále nepoužívají) písmo, a těch, pro něž je písmo již dlouhá staletí nedílnou součástí kultury. Abram dochází k zajímavému závěru, že nám vyjadřování skrze písmo v mnoha ohledech brání bezprostřednímu emocionálnímu a přirozenému kontaktu s krajinou kolem nás. Po něm vystoupil estetik Karel Stibral, který připomněl základní proměny estetického vnímání krajiny v lidské historii. Na něho navázala kulturní historička Dagmar Blümlová, jež na příkladech ze světové i české literatury doložila, že krajina je odjakživa jedním z nejdůležitějších zdrojů umělecké inspirace. Tento příspěvek patřil spolu s vystoupením prof. Hogenové k vrcholům konference. Celý program uzavřel architekt Michal Kohout, jenž se zabýval mimo jiné způsoby prorůstání lidských sídel i dalších staveb (například komunikací) do krajiny; těmi špatnými i těmi, které mohou být příkladem k následování.

Soudě podle reakcí publika, které pozorně naslouchalo všem příspěvkům a po každém z nich živě diskutovalo, měla konference úspěch. Snad to tedy byl důstojný způsob, jak si připomenout významné výročí sto padesáti let, které uplynuly od úmrtí Henryho Davida Thoreaua, myslitele, spisovatele a básníka, který vnímání a poznávání krajiny věnoval celý svůj život, a kterému chtěla naše obec svým projektem vzdát hold.