V únoru jsme se sešli hned dvakrát a obě schůzky jsme se věnovali svému Já. Na té první, ve středu 3. února, jsme si nejprve četli jednu z příhod matky Přírody - o tom, jak si Příroda trochu shrupla, nějakých pár tisíciletí, a jak se za tu dobu její děti proměnily. Trochu se praly, trochu si lezly na nervy, ale hlavně se každé stalo naprosto osobitou bytostí! Pak jsme si povídali o nás, jací jsme, čím a jaký kdo chce být, jestli máme nějaké své hrdiny a vzory. Také jsme hráli hry a nakonec malovali na velké, několikametroné plátno vzor labyrintu, kterým se bude procházet.

Další schůzku jsme měli v neděli 21. února a téma Já jsme rozšířili na Já a co mne přesahuje. Od minule jsme měli úkol, udělat každému obrázek anděla, který by mu pomáhal v jeho obavách, věcech, které mu třeba tolik nejdou, nebo i v plnění jeho snů. A jednoho takového jsme měli udělat i každý pro sebe. Bylo zajímavé sledovat, jak se navzájem známe a co bychom chtěli druhým zjednodušit, v čem pomoci, kdyby to bylo v našich silách (a to trochu je). Pak jsme hráli hry a také si povídali o tom, které vlastnosti jsou pro každého z nás důležité a které jsou důležité pro nás všechny společně - na kterých se shodneme. Třeba radost a veselost. Říkali jsme si, že unitáři se na některých také po celém světě shodli: na rozumu, svobodě a toleranci. Mezitím jsme hráli různé hry na šikovnost a obratnost. Pak jsme se ještě chvíli vrátili k povídání a zastavili se u toho, co nás přesahuje a a jak to můžeme vyjádřit. Lidé používají odjakživa symboly, třeba oheň, ten byl takovým symbolem odpradávna - a je dodnes, třeba plamínek v našem kalichu. Oheň je pro nás stále ohromně cenný, a také z něj stále máme respekt. Je nezachytitelný, neustále se proměňuje, a vlastně nemá žádnou hmotu, přesto má obrovskou sílu. To nás fascinuje. Povídali jsme si o některých mýtech o ohni a také o tom, jak jeho symbol užívá hnutí lesní moudrosti jako střed žití, z nějž vycházejí čtyři důležité životní cesty do světových stran: Pravda, láska, síla a krása.