Putování za uměleckým dílem v krajině

Kuks a okolí, 9. června 2012

V čase těsně předletním jsme se při dalším putování krajinou vydali hledat, jak může sám člověk krajinu svým uměleckým vkladem proměňovat, a posilovat tak její duchovní dědictví. Vybrali jsme si k tomu lokalitu velmi příhodnou, vždyť okolí Kuksu v tomto ohledu patří k historickým skvostům a navíc zde nechybí ani špičkový umělecký vklad ryze současný.

Pěší cestu jsme symbolicky zahájili na místě hraničního kamene panství hraběte Františka A. Šporka, který inicioval proměnu zdejší zemědělské krajiny na svým způsobem umělecké dílo. Začali jsme přesně tam, kde Šporkovy krajinářské aktivity končily umístěním poslední monumentální sochy ve volné přírodě – Křesťanským bojovníkem.

Obklopily nás příkré masivy zdejšího kvalitního pískovce, který po staletí přímo vyzýval k tvůrčímu zpracování, a vlídně přijala vitální hmota smíšeného lesa. Není divu, že mnoho zdejších soch bylo vtesáno přímo do „těla“ krajiny (ať již do odhalených pískovcových bloků nebo živých stromů), aby jim v duchovních představách vnímavého člověka minulosti zůstala hodnota nejvyšší, tedy možnost žít a růst neoddělitelně spjaté s přírodou.

Prošli jsme kolem všech dochovaných skulptur i reliéfů Braunova „Betléma“ a zvědavě jsme očekávali, jak se s podobným úkolem, tedy akcentovat uměleckým a zároveň spirituálním dílem krajinu, vyrovnali naši současní přední umělci. Nedaleko odtud, na lukách kopírujících železniční trať spojující Kuks s Dvorem Králové, se totiž před pár lety dočkala naplnění dávná myšlenka vybudovat zde křížovou cestu. Patnáct českých sochařů v čele s V. Preclíkem vytvořilo pro tuto krajinu z místního pískovce stejný počet zastavení Cesty utrpení a naděje člověka.

Za sebe mohu upřímně říci, že tyto jednoduché monumenty – krásné, prosté a čisté inspirace tématem lásky a duchovní síly – mají působivost a náboj zcela souměřitelný s tím, co v krajině dokázal svým tvůrčím potenciálem vyjádřit bohabojný člověk doby barokní.

V další polovině cesty místními lesíky a remízky směrem ke Kuksu nás vytrvale doprovázel déšť, který zejména nejmladším a nejstarším účastníkům putování dost ztížil. Ovšem věřím, že všem byla odměnou chvíle, kdy se nám po průchodu hustým a tajuplným mlázím plným cestiček lesní zvěře, naskytl působivý pohled na hospital v Kuksu. Pohled, kterým bychom se s trochou fantazie mohli opravdu přenést do doby barokní. K nádherné budově hospitalu jsme se pak museli probrodit přes trsy bujné mokré trávy, ovšem stálo to za to. Přilehlá zahrada s řadami velkolepých alegorických soch byla liduprázdná, a tak nic nerušilo naše rozjímání, ani rozhled po okolním symbiotickém splynutí krajiny s dílem člověka. Na tvorbu našich předků zde můžeme být právem hrdí. Učme se z jejich přístupu, který byl sice často pouze intuitivní, ale nikdy v něm nechyběl respekt k již stvořenému.