V objetí krajiny - domov Sidonie Nádherné

Olbramovice - Vrchotovy Janovice

9. května 2015

 „Dává mi klid a mír být venku v přírodě a pracovat s její zemí a poslouchat ptáky a pozorovat všechen ten drobný hmyz a vidět, jak rostou rostliny.“ (Z deníku Sidonie Nádherné)

Na rozdíl od úvodního tématu nazvaného Kořeny a křídla z cyklu putování Domov a krajina, které bychom mohli zástupně označit za téma věnované mužskému principu (formovanému touhou „dát krajině své geny“, zapsat se do dějin, stavět do výšky, „dobývat“ zem a zakládat v ní stavby-památníky, které mají přetrvat jako důkaz lidské slávy), téma putování do Vrchotových Janovic bychom bez nadsázky mohli vymezit hledáním principu typicky ženského.

Na místech, která před sto lety Sidonie Nádherná vlastníma rukama přetvářela do harmonické oázy domova, jsme mluvili o zvláštním významu této ženy, který nebyl dlouhou dobu historicky dobře uchopen a doceněn. Až Alena Wagnerová, která nedávno věnovala Sidonii zajímavou monografii, jej dokázala trefně označit a popsat. Jejím dějinným významem byla podle Wagnerové hodně zvláštní poloha, kterou bychom nejsnáze, ačkoli ne zcela přesně mohli nazvat jako vytváření inspirativního zázemí, věnování pozornosti, poskytování sluchu a zpětné vazby. Latinsky je to krásně vystiženo v termínu vita reactiva jako pasivního protipólu k životu aktivnímu – onomu tvůrčímu, expandujícímu a dobyvatelskému mužskému vita aktiva; životu v činech. Sidoniin zásadní význam tkvěl ve stabilním vytváření pocitu domova, který nejeden z jejích přátel a blízkých nacházel v janovickém parku, jenž Sidonie vlastníma rukama formovala, a v její schopnosti naslouchat. Oboje se tak stalo jakousi svébytnou pasivní kategorií tvorby. (Ostatně s ženou je tato kategorie pasivní tvorby spojována odedávna – zaznívá i v onom notoricky známém rčení, že žena udržovatelkou rodinného krbu.)

Sidonie z vlastní potřeby i sledováním potřeb druhých vytvořila ze zámku ve Vrchotových Janovicích a jeho nejbližšího okolí místo, které vyzařovalo pro všechny, kdo se zde zastavili, nebo se sem opakovaně vraceli, intenzivní pocit domova a tvůrčího zázemí.

My jsme šli do Vrchotových Janovic z Olbramovic po starých stezkách – stejných, kterými se k nim kočárem v roce 1907 poprvé blížil básník Rainer Maria Rilke. Měli jsme tak možnost se během sedmikilometrové cesty naladit na zdejší krajinu a možná díky tomu lépe vnímat jedinečné kouzlo areálu zámku a parku ve Vrchotových Janovicích. V něm jsme si pak udělali duchovní „posezení“ pod obrovským platanem ve svahu s výhledem na zámek a pod vedením Petra Samojského se věnovali tématu, jak si vytvářet prostor pro přicházení inspirace – například skrze ztišení se, rozjímání nebo meditační zpěv, který jsme si také společně zkusili. Na to navázal svým hudebním vystoupením s kytarou tradičně Miloš Hlávka. Až se nám ani nechtělo zvedat a pokračovat dál. Nicméně pak jsme si ještě společně prošli park a Sidonii věnovali vzpomínku na hřbitůvku, který sama nechala kdysi zřídit a kam byly roku 1999, téměř padesát let po její smrti, přeneseny z anglického exilu její ostatky. Zbytek odpoledne byl určen k tomu, aby si každý podle svých potřeb a pocitů uzavřel téma tohoto putování sám.

Zbývá dodat, že tento náš výlet dokonale zarámovaly přírodní síly. Ač v předpovědích byly na celý den hlášeny přeháňky a bouřky, tak velká průtrž mračen v Praze skončila těsně před tím, než jsme se ráno začali scházet, a další začala na minutu přesně, kdy jsme v předem dohodnutý čas nastupovali do autobusu k návratu. Kdo se byť o maličko opozdil, promokl. Jinak nás (opět!) provázelo celý den slunce, jak už to ostatně na našich putováních bývá tradicí.

Autorem fotek je náš "dvorní fotograf" Ondra Svatoš.