Širší společenství

Obec širšího společenství českých unitářů

Na místě srazu se nás setkalo patnáct, i když některým dalo nalezení železniční zastávky Štáhlavice, skryté poměrmě daleko za vsí a přístupné jen úzkou zarostlou pěšinkou podél kolejí, poměrně zabrat. Poslední účastník na nás pak čekal pod hradem Lopata, takže šestnáct bylo konečné číslo. A pes, australský ovčák, který všechny bavil svými roztomilými psími kousky.

Proudění vody jsme tentokrát zaměnili za fenomén plynutí času. Procházeli jsme krajinou, v níž jsou patrné různé přírodní i kulturní vrstvy minulosti: od doby železné po 19. a 20. století, a snažili jsme se je vnímat jako místa paměti, která můžeme svým zájmem o ně probudit k vyprávění. A pak do nich také sami vkládat drobná pokračování jejich příběhů. Čas ve vývoji života se neměří na hodiny, ani na roky, ale na miliony až miliardy let. Je to nepředstavitelná doba, v níž člověk žije jen zanedbatelný okamžik. Přesto ale do tohoto metapříběhu patří. Ostatně je jen málo národů na světě, které si dokázaly udržet svou identitu bez propojení s charakterem krajiny. I proto jsme se soustředili na síly, které nás s krajinou pojí, nikoli rozdělují.

Úvodní zastavení, na prvním lesním rozcestí, bylo věnováno vytvoření společné prožitkové mapy počátku naší cesty. Celkem se v ní (v podobě jakési směrové růžice) setkalo sedmdesát pět přírodních artefaktů charakteristických pro nejbližších zhruba 2000 čtverečních metrů. A my jsme její přípravu mohli vnímat jako čas, který v tichu každý sám věnujeme vlastnímu pozdravení se s krajinou, kterou zatím neznáme.

Druhé zastavení, na vyhlídce Mariina skála, patřilo krátkému duchovnímu shromáždění. Zamýšleli jsme se nad postojem vůči plynutí času, vyslechli meditaci Zdeňka Fuky "Vtaženi do soukolí času" a báseň Ivana Skály "Zdravím vás, okna".
Třetí a čtvrté pak byla spojená do jednoho spočinutí pod mohylníkem Na Hájku: nejprve jsme každý vytvořili jeden květ života pro Květinovou slavnost naší obce příští týden, a pak Miloš zazpíval a zahrál několik svých písniček na kytaru. V druhé polovině putování jsme obešli krajinářský park zámku Kozel, a pak přímo jeho středem prošli zase zpátky ke Štáhlavicím. Ještě před návratem do vsi jsme se symbolicky s putováním rozloučili "tkaním" společného plátna výpravy - obrazu našeho společenství v onu chvíli na onom místě. Do předem natažené jutové provázkové osnovy každý vetkal reálný kousek zdejšího potočního biotopu a doufám, že i kousek sebe, svých myšlenek, pocitů a možná i přání. Výtvor jsme zanechali nenápadně zavěšený mezi kmínky dvou mladých javorů v zákrutě potoka. Kdo chce, uvidí. A možná se i zapojí do vytváření tohoto drobného symbolu Tkaniny Života, která nás všechny propojuje.