Sochař bolesti, básník samoty

19. října 2013

Podzimní sérii (nejen) unitářských cest za spiritualitou v lidské tvořivosti jsme uzavřeli s babím létem, krátce po polovině října. To jsme se vydali nejprve na Táborsko a pak na Vysočinu za dílem a domovským prostředím dvou osobností, jimž byla víra v Boha v tvorbě úhelným kamenem.

První zastávka patřila Františku Bílkovi a jeho rodnému Chýnovu. Esenci z Bílkova umění jsme si prohlédli v jeho domě a ateliéru zároveň, tedy v nejautentičtějším možném prostředí. A protože byl krásný slunečný den, který přímo vábil k procházkám, došli jsme pak i na místní hřbitov, kde je několik sochařových plastik včetně té nejmonumentálnější, která dotváří jeho vlastní hrob. Z velikých javorů se při každém zavanutí větru sypaly teple zbarvené listy, a jemně tak podtrhovaly dynamiku Bílkových děl.

Poté jsme chvíli pokračovali autobusem; potřebovali jsme se přesunout asi o šedesát kilometrů dále severovýchodním směrem, téměř k Havlíčkovu Brodu do maličké obce Petrkov. Ovšem i tento “pouhý” přejezd přinesl nevšední zážitky: to když se pan řidič s námi nebojácně pustil polními cestičkami, kudy jistě nezřídka chodíval i Bohuslav Reynek, ať již jen tak, nebo k petrkovské zastávce místní lokálky. Díky tomu jsme si z básníkovy domovské krajiny, důležité zejména pro jeho raná díla, mohli prohlédnout více, než jsme původně doufali.

Po krátké chvíli věnované Reynkově statku a hlavně jeho zahradě s magickou atmosférou jsme ještě jednou přejeli autobusem, tentokrát jen kousíček, do Svatého Kříže. Tam jsme vyhledali Reynkův hrob. (Jak milé bylo objevit na hřbitově knihu! Je tam pro poutníky a poutnice zastrčená mezi náhrobní stélu a desku a kéž tam zůstane.) Odtud jsme pak pokračovali pěšky směrem na Havlíčkův Brod. U takzvaných Lázní Petrkov, jejichž zanedbané budovy se snad právě dočkávají revitalizace, jsme se pod překrásným obrovským červeným dubem zastavili k již tradiční chvíli věnované hudbě a rozjímání. A pak dál, lukami, remízky i lesíky podél potoka Žabince až k historickému Strakovu statku a maličké železniční zastávce Dolík. Tam na nás již čekal autobus, aby nás odvezl k poslednímu cíli naší cesty, na náměstí do Havlíčkova Brodu. Jednak abychom se podívali k místu, kde reynkovský příběh donedávna pokračoval malým nakladatelstvím a literární čajovnou Susanne Renaud, jednak abychom si po dni plném zážitků dopřáli chvíli spočinutí u kávy či jiných nápojů a každý z nás si mohl po svém vše prožité v mysli v klidu vstřebat, nebo případně i ventilovat – to především ti nejmladší účastníci.

A jelikož se tím uzavřel další, již třetí ročník našich cest krajinou s duchovním přesahem, chci alespoň takto na dálku poděkovat všem, kdo s námi jezdí (mnozí již pravidelně), a pomáhají tak vytvářet osobitou a úžasně milou atmosféru, která tato naše setkávání na pouti již neodmyslitelně provází.