Putování za živoucím organismem krajiny a osvěžující schopností stromů

Tachovsko

5. května 2012

Strom jako výrazný krajinný prvek byl pro putování uprostřed jara zvolen záměrně. Vždyť člověk odnepaměti spoléhal na jeho sílu a životadárnou, léčivou energii zejména v tomto období, kdy krajinu osvěží nespočet odstínů mladé zelené barvy, míza se po zimě plně rozproudí, všechno pučí a rozkvétá. Stromy v této roční fázi jsou symbolem mladosti a životního optimismu.

Svou cestu jsme oficiálně začali pod obrovským javorem u mlýna nedaleko vesničky Mýto. Ten strom byl díky dostatku prostoru nádherně pravidelně rostlý a tak starý a majestátný, že se v rozvětvení jeho koruny ještě dokázal usadit a pohodlně vyrůst docela hezký jeřáb. Od té chvíle nás vlastně po celou několikakilometrovou cestu do Tachova stromy neopustily. Pokračovali jsme Aglaiiným údolím podél řeky (zde teprve říčky) Mže měkkými cestičkami vedoucími vzrostlým smrkovým lesem, kde už nádherně vonělo borůvčí a smola a protékaly jarní pramínky. Není divu, že nás to zlákalo k neplánované krátké zastávce. Na pařezech a lesní trávě někteří posvačili, jiní jen tak rozjímali. Vzhledem k tomu, že se vždy najde člověk ochotný nést celou cestu kytaru, došlo i na tradiční hudební obohacení.

Pak se stromoví i krajina začaly trochu proměňovat; blížili jsme se poutnímu místu Světce, kde kdysi stávala kaplička, u níž se poutníci mohli naposledy pomodlit za zdar své cesty, a pak už se nadlouho vydávali mimo civilizaci (přesně opačným směrem než my) do tmavých, zdánlivě nekonečných hraničních hvozdů směrem k německým městům. Dnes jsou pro okolí Světců typické zejména vysoké olše podél Mže a krásné vzrostlé bučiny na svazích vedoucích k bývalému klášteru a windischgrätzkému zámku. Romantické zarostlé torzo paulánského kostela ostře kontrastuje se sousední čerstvě opravenou slavnou jízdárnou, která nám rychle připomněla, že pro dnešní dobu je typická spíše krajina urbanizovaná.

Ze Světců to bylo již jen kousek Knížecí alejí a lesoparkem do Tachova. Na jedné z odboček aleje jsme se – pod stromy, jak jinak – ještě na chvíli zastavili a soustředili se na meditaci, která tuto naši krajinnou pouť pěkně uzavřela. Stromům jsme věnovali naše myšlenky, od stromů jsme se nechali poučit a snad jsme od nich během cesty všichni dostali alespoň trochu jarního životního povzbuzení.

P. S. A země posypaná vrstvou suchých listů, na které jsme při meditaci vesměs seděli, byla (ač foukal svěží vítr a celou cestu to vypadalo na déšť) překvapivě úžasně teplá a příjemná!