Téma: V naší hlučné a uspěchané době je snadné zapomenout, jak krásné je ticho, jak obohacující je mlčet.

           

Nápověda:

Zvířata v lese, v lese nehlučte.

Co je ticho – absence zvuků.

Ticho jako fenomén? – Rozpačité, zmatené, rozjímavé…

Rozměry ticha: Cesta ke spojení s Bohem ?

 

Reflexe:

Je ticho č. 1 po hluku, které nám přinese uklidnění, je ticho č. 2, které nás vede k meditacím a v souvislosti s něčím zajímavým někdy i k euforickým pocitům, ale je i ticho č. 3: nemocniční a ze samoty, které nás trýzní a může skončit i šílenstvím.

Pavel O., 6. 12. 2021

Dobrý večer, čas mně vždycky nejvíc utíká při příjemné činnosti a vleče se při čekání na cokoliv. Myslím, že to tak mají skoro všichni.

Věra Z., 1. 12. 2021

Dobrý den, na nedostatek peněz si nemohu stěžovat, ale nedaří se mě mít díky nim více svobody. Jinak platí, že peníze nejsou důležité, když JSOU. Zdraví Věra Z., 7. 12. 2021

Cítíte respekt k těm, kdo hlásají duchovní pravdy, nebo jste spíš skeptičtí? Kdo či co je vám zdrojem moudrosti? Zamysleme se nad významem autority a tradice.

           

Nápověda:

Karel Hašpl a jeho úvaha na téma zvyky.

Má zvyk železnou košili?

„Proč děláme tohle nebo tamto?“ „To se tak vždycky dělalo.“

Kolik máme takových zvyků? Je to otázka autority?Je to otázka smyslu?

Unitář přemýšlí a klade si otázky. Udržet si zdravý odstup?

Zvyk zhášení kalicha?

Prázdné zvyky máme opouštět.

 

Reflexe:

Ta otázka mne teď zrovna překvapila, takže musím přemýšlet. Ony ty „kočky“ nebývají většinou tak nápadné. Takže se jich klidně může, těch nenápadných, najít určitě víc... Tak alespoň nějakou, rád chodím stále ve stejných botách nebo šatech, dokud se už nerozpadají, a určitě by se našlo i něco dalšího.

Pavel O., 13. 11. 2021

Člověk nemůže dát, aniž by měl, nemůže milovat jiné, aniž by miloval sebe a nebyla to sobecká sebeláska. Člověk může mít opravdové přátele, pokud ví, kým je.

 

Nápověda:

Otázka osobní identity: nakolik jsem tím, kým jsem a kým bych chtěl být?

Oblast sebereflexe – stín.

My a svět – roztříštěnost a pomoc.

Vytváření vztahů – kontakt s vlastním stínem.

Brahma je stále stejné.

Cíl upanišády: Mír – mír – mír.

Buďme tím, čím jsme.

Kalich je symbol.

Naše mise na světě nekončí, dokud žijeme.

 

Reflexe:

Touhy po změně se určitě liší podle věku, daleko spíš touží po změně někdo mladší nebo někdo středního věku, kdo je ještě plný sil a nápadů. Ale je to také věc povahy, někdo je spíš konzervativnější a někdo se mění jak na kolotoči. A stáří samozřejmě inklinuje ke konzervatismu a zachování alespoň státu quo.

Z toho plyne, že moje touhy po změnách už dostávají značné trhliny.

Pavel O., 13. 11. 2021

Téma:

Slib člověčenství – zní to zvláštně a nezvykle, byť se týká naprosto každého z nás bez výjimky. Při rozhlédnutí po našem světě se takový slib mění přímo na osobní výzvu!

Nápověda:

Historie slibu člověčenství od 15. století (ale současně zde i končí).

Všechno má nějaké jméno: my jsme lidé, já jsem člověk.

Kdo je to člověk? Čeleď + věk? Dítě družiny? Ten, který někam patří. Jako člověk jsem součástí celku.

„Trpíš, a tak patříš ke mně a já ti pomohu.“ – Louis Pasteu

Já a Ty vytváří My. Jak vnímáte naše společenství?

Jak se dívat na slovo slib?

Úkol:

Slib – jaký pocit to ve Vás vyvolává?

 

Reflexe:

Každý slib nebo přísaha, ať už dobrovolná, anebo vynucená, člověka nějak omezuje v jeho svobodě, a proto sliby ani přísahy jaksi nezpacifikovaný či dostatečně nenadšený člověk nerad dává. To je holý fakt. Jinými slovy, dokud jsem nějak byl do něčeho nadšen, pak dávám sliby i přísahám. Pokud je ale někdo do nějakého slibu nebo přísahy tlačen, tak už možná začíná přemýšlet o tom, jak se z toho nějak později vykroutí.

Pavel O., 31. 10. 2021

Myslím si, že fyzická proměna člověka v čase je dost zřejmá a není třeba o tom mluvit nebo psát. Záleží to mimo jiné na životním stylu. Se změnou vnitřní je to trochu složitější. Záleží na zkušenostech, prožívání událostí - tady záleží i na genetice, jestli je člověk optimista, pesimista a jak události chápe. Také má vliv, jestli je důvěřivý nebo podezíravý, jakou má kdo povahu, jestli se umí poučit nebo se jen lituje. Na tom všem a nejen na tom záleží, jaký bude ve stáří. Jestli zatrpklý, nemocný nebo v docela dobré kondici a náladě. Jistě nikdo není ve vyšším věku stejný, jako když mu bylo dvacet let, i když povaha se v podstatě nemění. Mění se chování. Podle sebe i jiných lidí, které znám, bych řekla, že člověk časem "měkne", tedy ztrácí na přísnosti, je soucitnější a v některých věcech tolerantnější, např. v pořádku-nepořádku (nebo je to spíš únava a lhostejnost?). Starší lidé bývají např. méně přísní na svá vnoučata, než byli na své děti. Připadá mi to jako změna k lepšímu. A celkově lidstvo se mění k lepšímu, i když hrozně pomalu. Například učitelé už nemají rákosky, na kopcích nestojí šibenice a na náměstích pranýře. Snad se blýská na lepší časy, co se týká životního prostředí, trochu se chrání příroda a mluví se o udržitelném hospodaření, šetří se vodou. Snad se už ví, že ekologie není jen "třešnička na dortu", ale základ. Také duchovní věci už nejsou takové tabu jako dřív, mluví se o pozitivním myšlení, o vlivu psychiky na zdraví a život vůbec a tak. Vidím to jako změny k lepšímu. Jsem prostě optimistka.

Věra Z., 2. 11. 2021